Má název vaší kapely souvislost s továrnou na zbraně v Čapkově Krakatitu? 

Ano, má. Jméno Grottup jsme zvolili, protože nás ta reference bavila. Zároveň jsme předpokládali, že ji málokdo pozná. Líbilo se nám, že to slovo nemá význam a konotuje nejasný jazykově ukotvený název. 

Mluvíte v minulém čase. Skupina Grottup už nehraje?

Měli jsme ji jen chvíli s Aid Kidem a Danem Kranychem, který současně rozjel kapelu Past. Ta se záhy stala nepoměrně úspěšnější. Potom přišel covid, Dan upřednostnil Past a Aid Kid měl taky spoustu jiných aktivit, takže jsme Grottup uložili k ledu. Teď jsme kapela v kómatu. A mně zůstaly ilustrace, které jsem dělal pro potenciální sociální sítě kapely. Přišlo mi, že při příležitosti výstavy HateFree Art by se hodilo je vystavit.

Na těch ilustracích reaguje postavička na komplikované, mnohdy až nesrozumitelné promluvy výkřikem „Grottup!". Má tím diváka pobavit, vést k zamyšlení, nebo vyděsit odkazem na závěrečný výbuch krakatitu?

Trochu od všeho. Žijeme v době přesycené názory, které mnohdy nejsou vůbec umírněné. V těch ilustracích je prvek absurdity, zábavnosti a některé ty teze jsou z mého pohledu dosti absurdní. 

Kde jste se inspiroval při výběru těch složitých, bezobsažných promluv postav na vašich ilustracích? Vymyslel jste je, nebo pocházejí z reálných zdrojů?

Nikoho přesně necituji. Člověk žije nějakou realitu, vidí, jaké výroky, hesla a názory kolují ve veřejném prostoru. A já jsem vždycky měl sklony všímat si patologií. I když „patologie" je možná příliš silné slovo – myslím tím spíš něco ve smyslu komentářů pod články na internetu. Takže je to volný tok myšlenek na dané téma. Ilustrace jsou inspirované texty skladeb naší skupiny Grottup, které – spíš než že by zaujímaly ideologické stanovisko – se snaží pracovat s rozpory, nemístnou expresivitou. 

Plakátová výstava HateFree Art bude viset v menších městech. Mnozí její diváci žijí s pocitem, že jsou odstrčeni na okraj zájmu, nemají ekonomické jistoty a budoucnost pro sebe i rodinu. Jak na ně podle vás budou vaše ilustrace působit?

To nevím. Když má někdo opravdu existenční problémy, plakátovací kampaň je to poslední, co ho zajímá. Zároveň mám ale pocit, že i když člověk žije v sebemenší zapadlé vísce, je připojen ke stejnému internetu jako všichni ostatní – i když třeba sleduje jeho jiné části.

Dojem absurdity, opakování a replikace bezobsažných či naopak vyhrocených frází může člověka vést k odstupu od různých vrstev ideologie, které se nevyhnutelně nacházejí kolem nás a nikdo se jim nevyhne. Samotné poznání, že člověk zachází s nějakými ideologiemi, je dobré východisko pro přemýšlení o sobě a o svém místě ve světě.

Plakáty budou vylepeny na plakátovacích plochách, kde na ně prší, kdokoli může jejich obsah upravit nebo je strhnout. Patří podle vás umění na výlepové plochy? Nebo budete raději viset v galerii?

Záleží jaké dílo. Umění je promluva do veřejného prostoru a jsou různé druhy umění. Některým přísluší účastnit se veřejné debaty s veškerou vehemencí, naléhavostí a radikalitou. A jiným sluší místo v galerii jako tradičním prostoru, kde probíhá percepce umění a okolní svět je trošku odstíněn. Jsou to různá díla, různé možnosti. Jednoduše neplatí, že umění patří do galerie ani že umění patří jen do veřejného prostoru. Obojí se může vzájemně obohacovat. 

Když člověk třeba uvidí pouliční performanci jen jako kolemjdoucí, pravděpodobně mu neřekne tolik jako poučenému divákovi umění, protože on tudy jen prochází a stává se vlastně rukojmím dané situace. Obtížně dohlédne její souvislosti. Každé dílo má různé způsoby čtení. Některé věci fungují dobře v galerii, protože v tom prostředí si je divák může zařadit do dějin performance, vnímá práci se symbolickými významy, které dílo může znázorňovat, vnímá estetické vjemy... což na ulici většinou nefunguje.

Projekt HateFree Culture – vládní kampaň proti násilí a nenávisti ve společnosti – působí v Česku už přes 12 let. Pociťujete posun v české společnosti s ohledem na projevy nesnášenlivosti ke skupinám lidí, kteří se odlišují?

Mám obecný pocit, že se společnost mění spíš k lepšímu. Samozřejmě to má své amplitudy a často to vypadá, že se vše mění k horšímu. Ale celkový směr a mnohé faktické ukazatele vykazují zlepšení a myslím, že to bude platit, dokud zde bude existovat demokratické zřízení se stabilními institucemi. Doufám, že navzdory tezím o rozštěpené či roztříštěné společnosti se postupně zlepšuje i zdejší nedůvěra mezi lidmi a vůči státu. Samozřejmě směřování společnosti k lepšímu je abstrakce, která vůči někomu, kdo se právě nemá příliš dobře či trpí, může znít poněkud dutě.

Také příliš nepomáhají různé technologické vymoženosti typu sociálních sítí, se kterými se společnost učí pracovat, což je vždycky konfliktní. Mám ale pocit, že svět bez různých patologií ani nemůže existovat. Světlo bez stínů je jaksi nepředstavitelné. Je možné usilovat o dílčí změny, ne o nějaké absolutno. Problém je vždycky absolutno.