Malíře poznáte, jakmile kolem něj procházíte a trochu nechápete, co ten člověk vlastně dělá.
Třeba stojí uprostřed cesty a fotografuje louži. Ne proto, že by ho zajímala samotná louže. Zaujal ho odraz oblohy v ní. Hlavně ten odstín modré. Má pocit, že takovou modrou ještě nikdy nedokázal namíchat.
Nebo fotí stíny na zdi, staré dřevo, kus chodníku… prostě kolem té „nádhery“ nemůže jen tak projít.
Představte si rezavé dveře, starý plot nebo oprýskanou omítku. Pro někoho jen starý dům. Pro malíře zajímavá textura. On už v hlavě vidí obraz, který ještě neexistuje.
A také má telefon plný fotek, které často nedávají smysl. Jen on přesně ví, proč tam jsou.
Někdy ho uvidíte, jak se dívá na oblohu o mnoho déle, než je společensky přijatelné. A nakonec pronese:
„No tohle by byl nádherný obraz.“
A pak mu někdy bleskne hlavou: není to krásné až moc, že je to vlastně kýčovité? Tohle raději nenamaluju.
Pak se zadumaně rozejde… a zakopne o obrubník, který v tom rozjímání přehlédl. Inspirace je krásná věc. Jen občas trochu nebezpečná.
Při západu slunce bývá malíř nadšený a zároveň nervózní. Ví, že to nikdy nenamaluje přesně tak, jak to vypadá. Přesto se snaží obraz uložit do paměti – barvy, světlo, atmosféru – a představuje si tahy štětcem, aby si vše mohl později zkusit znovu vybavit.
Třeba v noci.
Malíři často malují právě v noci. Aspoň většina těch, které znám. Včetně mě. Když je ticho, svět spí a všechny barvy, zvuky a denní rušivé drobnosti zmizí. Nikdo se nediví, že sedíte ve dvě ráno u plátna.
Pak stojí před obrazem a říká:
„Ještě poslední tah štětcem… a bude to hotové.“
A pak to řekne ještě desetkrát. Někdy i patnáctkrát.
Občas se napije špinavé vody od barev. V horším případě terpentýnu. To když má vedle sklenice s colou postavenou sklenici, ve které si myje štětce.
Naštěstí to většina malířů zaznamená dříve, než dopije.
Pokud malíře potkáte v kavárně, všimnete si další zvláštnosti. Pořád míchá mléko do kávy… aniž by se napil.
Ne proto, že by byl nerozhodný.
Jen zkouší různé odstíny hnědé.
Po hodině je káva studená.
Ale barevně naprosto perfektní.
Což je, upřímně řečeno, u malíře docela dobrý výsledek.
A možná právě to je na tom nejhezčí.
Ne, že by malíři viděli něco, co ostatní nevidí. Spíš si jen někdy dovolí na chvíli zastavit… i když to je kulantně řečeno. Oni jsou k tomu přímo puzeni – zastavit se a dívat se o něco déle.
Zkuste to. To může občas úplně každý.
O autorce textu: Romana Jirásková. Bydlím a vytvářím obrazy a malby na Praze 13. Mou tvorbu můžete prozkoumat ONLINE. Kontaktujte mne, pokud máte zájem navázat spolupráci či mi jen dát zpětnou vazbu na mou tvorbu. Děkuji!
Třebonice - Chaby
